Nazdar mí milí čtenáři (toto je spíše osobní, jelikož ta cílová skupina nebude příliš početná, počítám)!
Jelikož jsem včera dopsal zpětně asi tak vše, co jsem chtěl (něco jsem radši nechtěl – chápejte, a taky by to bylo moc rozsáhlé – více než teď), takže začínám psát víceméně už po etapách, které se odehrály.
Dnes jsem tedy ráno trošku zaspal a rychle se připravil na cestu do Salisbury. Vzal jsem si všechny důležité dokumenty (nejen potřebné, opravdu všechny, které jsem měl v „důležité složce“) a šel na místo srazu, odkud se vyjíždělo. Po příjezdu (cesta byla překvapivě krátká, asi kolem hodiny) si nás rozdělil nějaký oficír do skupinek (prvních jedenáct lidí a zbytek). Za chvíli jsem pochopil proč. V místnosti na úřadě pro získání SSN (respektive i karty) bylo pouze 11 míst k sezení. Takže jsme je obsadili a čekali, co bude. Pak si nás už postupně volali úředníci a začalo vyřizování. Celkem jsem si pokecal s příjemnou paní, kterou jsem “nafasoval“ a za nějakých dvacet minut jsem už byl venku. Cesta zpátky byla obdobná jako cesta tam (snažil jsem se usnout).
Jakmile jsem byl zpět v OC, čekala mě ještě banka a zřízení účtu (když už na to je konečně čas a zítra má být výplata). Vybral jsem si na rady okolí banku Bank of America (opravdu zatím doporučuju), kde jsem chytl rovněž moc příjemnou paní. Klasicky jsme si vyměnili mnoho slov a hlavně tedy otevřeli nový účet. Vše zdarma (zřízení, elektronické bankovnictví, vklady, výběry, obrázek na kreditní kartu, snad vše co potřebujete a ještě víc), hodně informací, papírů, dočasná kreditka (ta se mnou vybraným obrázkem přijde poštou), instruktáž jak využívat bankomaty atd. Myslím, že české bankovnictví by se mohlo trošku zamyslet a jít podobnou cestou. Jestli nebudu potřebovat, už se tam nemusím ukázat (před odletem stačí vybrat jednoduše všechny peníze, nebo si je nechat přeposlat a tím to končí). Pokud bych chtěl používat tento účet někdy v budoucnu, stačí se zase jen zeptat. Rušit tedy nic nemusím a ani vracet dočasnou kartu (stačí přestřihnout). Kdykoliv budu potřebovat, můžu se bez obav na tu milou paní obrátit. Když trošku odbočím, tak si vzpomínám na její údiv, že v ČR nemáme prostřední jména…
Když jsem měl banku za sebou, rozhodli jsme se s Lukášem, že si zajdeme na nějaké teplé jídlo, kterého se mi v minulých (tý)dnech moc nedostávalo a tak jsme šli z 44. ulice dále. Pořád jsme čekali co bude dál a tak jsme došli až někde k 75. ulici (v tom vedru, celý den bez pití, opravdu hladoví) a nakonec jsem řekl, že to asi bude stačit a zakotvili jsme u Pecker chicken či tak nějak (zvláštní, protože mimo to, že Pecker znamená klovavého ptáka (něco jako datel asi), tak v US angličtině je to i penis).
Jako praví čeští burani, neznaje příliš kodex (dá-li se to tak nazvat) jsme se klasicky vrhli do „hospody“ sami, načež jsme byli zastaveni a jak se patří uvítání. Člověk se asi nesmí usadit sám, musí projít takovým výslechem, jakože kolik nás bude a kde, že chceme sedět. Takže nám bylo vybráno pěkné místo vevnitř (po procházce jsme terásku nechtěli moc vidět). Bylo nám příjemně chladno (ale ne moc, jak to mají amíci ve zvyku – debilní využívání klimatizací!) a objednali jsme si. Víceméně jsem si objednával já a Lukáš opakoval (asi má stejné chutě). Dostali jsme tedy cherry colu (miluju) asi v tři čtvrtě litrové nádobě (samozřejmě tu nemají litry, to je můj odhad), tak tři deci z toho tvořil led, což nám moc nevadilo. Vypili jsme to téměř okamžitě, načež nám hned dočepovali (v ceně) do plna. Objednali jsme si oba (nečekaně) Spicy burger, pokud si dobře pamatuju. To co přišlo pak mě málem dohnalo k slzám. Jedna porce by vystačila dvěma dospělým chlapům a celé somálské osadě. Už jsem se viděl, jak nechám, což mě vždycky dost mrzí, jelikož jsem vychován v přesvědčení, že plýtvání jídlem je něco strašného…
Celá obědo-večeře tedy vypadala tak, že burger měl asi 300-400 gramů (tipl bych, že jen maso zabralo polovinu váhy). Kromě výborně grilovaného a šťavnatého mletého hovězího masa a obrovské žemle jsem tam našel ještě grilované žampióny, rajčátka, cibuli a kdoví co ještě všechno. Hranolek bylo aspoň 300 gramů a byly výborně kořeněné (určitě domácí) a k tomu ještě nakládaná okurka, která byla rovněž výborná. První polovinu burgeru jsem si musel nakrájet, protože bylo pro mě prakticky nemožné to jakkoliv chytnout a nevypadat poté jako prase. Pak už se to dalo, ovšem zase síly docházely. Ani jeden z nás nedojedl hranolky a opravdu jsem musel zabojovat, abych snědl aspoň to maso (tohle znáte z domu ne?). Cesta z lokálu byla taková potácivá a oba jsme cítili, že nějakou dobu nebudeme jíst, maximálně tak zvracet. Tak nějak jsem si sám sobě slíbil, že přestanu uvažovat jako vysraný Čech a dojídat vše (jak vidím některé lidi, tak je to na úkor jejich zdraví) a asi si začnu objednávat na férovku dětská jídla, ty asi budou tak akorát :D
Cesta autobusem byla ve stylu nafouklého břicha. Když jsem dorazil na Somerset, ještě jsem skočil zavolat domů (využil jsem brzkého času, který se při posunu celkem hodí) přes Skype. Aspoň jsem viděl rodinu a popsal jim svůj oběd. Bylo to fajn. Škoda, že jsem u sebe neměl tento text na flashce (neměl jsem dokonce ani tu flashku), takže opět vše píšu offline a celkem už mi slehlo. Možná ještě dnes bude zmrzlinka po stěhování. Jsem zvědavý, jak to vše večer bude, protože bychom měli už něco zaplatit, což znamenalo menší komplikace, které se snad podařilo vyřešit, a dokonce se přestěhovat na lepší. Jsem dost zvědavý, jak to dopadne…
Rovněž tímto všechny zvu do OC! Pokud docestujete až sem, slibuju Vám, že koupím po jednom pivku a pokecáme ;)
2024 ©