Cesta z města (do města)…

Poté, co jsem si ještě na letišti popovídal s pár lidmi jsem byl svobodně a hlavně legálně v nové zemi. Bylo asi sedm hodin večer místního času (díky časovému posunu 6ti hodin měl můj den 30 hodin) a zjistil jsem, že tady mají strašné vedro. Pak taky, že vůbec nevím jak pokračovat dál.
Na informacích jsem se dozvěděl, že lepší, než jet Greyhoundem z Newarku, je dopravit se do New Yorku (proč ne, že) a tak jsem si zjistil, že to jezdí ze 42. ulice, 8. avenue z Port Autority. Takže jsem se zeptal na nějaký levnější hotel v okolí (33. ulice, 7. avenue) a byl čas vyrazit. Zjistil jsem pár překvapivých věcí. Například to, že paní na informacích má jiný pohled na cenovou relaci pod pojmem levný a taky, že New York není ani Ostrava, ani Brno, ani Praha a ani to vše dohromady. Cítil jsem veliké vzrušení z cesty (byly to spíše obavy překryté ironickým a mírně hysterickým smíchem). Nejdříve jsme byli milou a sympatickou stopadesátikilovou černou dámou poučeni o transferu z letiště. Zjistili jsme, že musíme využít airtrain a pak vlak (o metru zatím netuše) a taky jak se kupují lístky. Pokud byste čekali nějaké lidi, kteří Vám je prodají, tak byste tam pravděpodobně čekali doteď. Na takové věci tam mají dotykové obrazovky a zdířky pro papírové dolary a výdej lístku, případně paragonu.

Jakmile jsme nastoupili, tak jsme vystoupili, protože jsme nevěděli, kde si lístek štípnout. Poté jsme nastoupili s tím, že už je lístek asi platný. Pak jsme vystoupili, abychom se ujistili, že to lze (nebo už nevím proč, ale nafotili jsme během toho několik krásných fotek) a nastoupili znovu. Na to, že airtrain jede jen jedním směrem přímo, není kde přestupovat a stačilo ujet tři zastávky, jsme si jej celkem užili.

Pak stačilo najít vlak do New Yorku. Zastávku už si moc nepamatuju, ale koupili jsme si další lístek (zbytečně, nebo případně pro cestu, až za několik měsíců zase do NY zavítám, takže jsem si jej uschoval) a zjistili, že naše zastávka je ta poslední. I tady jsme natrefili na milou a sympatickou stopadesátikolovou dámu (tentokráte bílou), která dělala průvodčí. Nutno zmínit, že lidi byli opravdu vstřícní a my se začali cítit jako parta debilů, kteří přijeli odněkud z venkova a je to na nich sakra vidět…

Jak jsme si tak jeli vlakem, tak nějaký další průvodčí začal něco rapovat do hlášení a moc jsme mu nerozuměli, ale už jsme věděli, že stačí se na všechny smát, takže jsme byli celkem v pohodě. Pak jsme rozluštili to, že z neznámé příčiny vyplývá odstavení našeho vlaku na stejně neznámou dobu, takže jsme měli dvě možnosti. Zůstat na kdoví jak dlouho ve vlaku a stále se debilně smát a dělat, že nám to nevadí (byli jsme už fakt dost utahaní) a druhá možnost byla to prubnout a okusit ruch metra. Ti, kteří mě znají asi hned ví, že moje volba byla ta druhá. Snažil jsem se tedy zapamatovat si co jak nejvíce lidí, kteří byli se mnou ve vagóně a pak sledovat jak se chovají. Abych to zkrátil tak jsme museli jet vlakem zpět, pak nastoupit na to metro, rychle vymyslet jak to asi funguje a najít alternativní cestu. Opravdu mi pomohlo to memorování lidí až do doby, kdy jsem se rozhodl vydat po své trase a opustil své hodinové známé. Říkal jsem si, že si to udělám po svém a tak začalo pár dalších vtipných situací. Zdálo se mi, že musím přestoupit na jinou linku. Jeden by řekl, že to nemůže člověka nijak překvapit, takový malinký přestup. Aj hleďme…

Přestup se totiž v NY subways neřeší jako v Praze, kdy jdete na jiné patro a čekáte na jiné lince. Tady jsou použity tatáž poschodí i koleje. Linky se tedy liší jen vagóny, které jedou buď tam, nebo onam. Tudíž výstup z turniketu byla chyba. Naštěstí mi vše vysvětlila jedna další milá paní a dokonce mě i spolucestujícímu Lukášovi zaplatila jízdenku (ze své permanentky nám otevřela turniket), pak už jsme dojeli, kam jsme potřebovali. Ještě jsem opomněl vysvětlování policistovi, proč nehodlám zaplatit za metro (platil jsem za vlak a nebylo mou chybou, že se pokazil a nikdo nevěděl co s tím). Vyšlo mi to…

Nastal příjezd na 33 ulici, 7. avenue (nebo tak nějak) a dokonce jsem za chvíli našel i náš hotel, který byl o něco dražší, ale na druhou stranu jsem byl za něj vděčný. Hotel Pennsylvania a 17. poschodí a zasloužený spánek udělalo svoje. Poprvé jsem usínal v USA, dokonce v New Yorku. Cesta z New Jersey do New Yorku zdolána.