Po hurikánu se udála spousta věcí a o některé z nich se teď hodlat podělit.
Co se týče práce, vše se snažilo vrátit do svých kolejí opravdu rychle. Bez nějakého otálení jsem začal znovu rychle pracovat. První den byl hlavně dnem čištění. Dalo to celkem zabrat, ale aspoň mi to rychle uteklo (teď si uvědomuju, že vše to tady nějak rychle utíká - za dva týdny jedu domů a ani nevím jak). Další dny ještě dalo něco zabrat než byl bazén tak nějak v takovém stavu jako před Irenkou. Od evakuace jsem už neměl žádný volný den, za což jsem byl i rád, protože jsem si aspoň stačil něco vydělat. Takže klasický den skoro celý strávený v práci doprovázen neuvěřitelnými výkony na svém kole. To jsem nakonec vyměnil za žvýkací tabák, který chtěl strejda :D Věděl jsem, že se blíží Labour day, který letos padnul na 5. září. Den, kdy se zadní bazén na Assateague Pointe definitivně zavírá. Čím víc bylo toto datum blíže, tím větší jsem začínal mít splín. Věděl jsem, že to přijde a taky že mi to tady bude chybět. Lidi už se pomaličku začali loučit a bylo to dojemné a pěkné v jednom. Někteří mi na sebe dali kontakty, zajímali se, jestli přijedu příští rok a že za mě budou orodovat u zaměstnavatele, protože jiného plavčíka už nechtějí. A někteří mi dokonce nabídli, že pokud budu v USA chtít studovat, doporučí mě a není problém u nich bydlet. Poznal jsem, že to nebyly pouze sezónní úsměvy, ale že mě tito lidé opravdu vzali mezi sebe a mají rádi. Je to vzájemné. Mimo to jsem téměř každý den měl nějaké buchty a různé pečené dobroty. Dokonce jsem byl čestným hostem na Crab Feastu (minule jsem psal o krevetí párty, teď to bylo mnoho krabů, kuřecího, hot dogů, kukuřice, salátů, pájů, piva, ...), takže se Vám pak neopouští takové místo lehce.
Mezitím, než jsem však stihl dát vale hladině, na kterou jsem byl zvyklý se dívat tak dlouhou dobu a než jsem pověsil na bránu cedulku "Pool closed, swimming is not allowed" a málem uronil slzu, stálo mě hodně sil dohadování se s mým zaměstnavatelem o konci mého působení zde pro tento rok. Myšleno pracovně.
Již totiž nehrozilo, že mě tady budou chtít mít do 11.9, ale dokonce 18. září. V tom případě bych neměl téměř žádný čas na cestování. Panovala opravdu nepříjemná atmosféra, protože kompromis se nějak nekonal a nekonal. Zdrhnot jsem nechtěl, protože až na tuto záležitost jsem si nemohl moc stěžovat na chování zaměstnavatele a taky bych asi těžko dostával poslední šeky a vrácení daně. Taky bych za porušení mohl být vyhoštěn na pět let a vzhledem k tomu, že bych se sem rád vrátil příští rok (byť jen jako turista), tato daň za útěk se mi zdála být příliš vysokou. Začal jsem tedy plánovat nějaké bližší výlety do zábavních parků a několikadenní cestu autem na Floridu, ať aspoň něco vidím kromě New Yorku, z kterého letím.
Opravdu byly předešlé dny takové jiné, než jsem zažíval předtím. Pochmurné, můžeme říct. Ikdyž jsem se tomu snažil čelit a přejít to s úsměvem na rtech. Ale když tak nad tím uvažuju zpětně... štvalo mě to, jasně, že jo. Říkal jsem si, že budu mít aspoň peníze navíc za tolik dní. Jenže přišla podpásovka. Několik dní volna a jen pár hodin týdně. A když už jsem chtěl vyjet někde pryč, tak nás zaměstnavatel "donutil" jít na párty. Samozřejmě jsem tam šel s tím, že si s ním pěkně popovídám. Moc - téměř vůbec - se mi nelíbilo toto chování a nehodlal jsem to již nadále snášet. Ale jaký přišel zvrat.
Po mém příchodu už tam většina lidí byla, tak jsem se tak nějak pozdravil a objednal si čepovaného Yuenglinga. Zaměstnavatel si nás vzal stranou a chvíli jsem měl pocit, že jsem asi přestal rozumět anglicky. Nechtělo se mi věřit, že slyším, to co jsem slyšel. Dozvěděl jsem se, že jestli chci, můžu já a další čtyři lidi odjet jak nám libo. "Znamená to pro mě, že hned teď můžu odcestovat?", zeptal jsem se jej a on mi to potvrdil. Co víc, byl ochotný mi proplatit během jednoho dne šek z minulého týdne, který bych měl dostat až ve čtvrtek, a dokonce i šek za současný týden! Tudíž si s sebou odvezu všechny peníze, které mi patří a nemusím na ně čekat v Česku, než přijde šek a než se to proplatí (nějaký čas zabere ověřování atd).
Hlavou mi rychle prolétlo něco jako "ty vole, zítra někam jedeš" a chtělo se mi jít na ubytování plánovat. Nakonec mě ale atmosféra strhla tak, že jsem zůstal. Spousta jídla a pití zdarma. Do toho flip cap atd. Taková rozlučka s lidma, které mám rád, strávil jsem s něma spoustu času a zažil mnoho pěkných chvil. Taky jsem si říkal, že nemůžu moc pít, protože v jednu ráno si musím zapsat rozvrh, což je vždycky boj. No... celkem jsem popil, ale co už. Zapsané mám s notnou dávkou štěstí vše tak, jak jsem chtěl.
Záhy jsem zjistil, že letenky na poslední chvíli nejsou žádná sranda, co se ceny týče. Takže jsme si s Monikou (Karlem) řekli, že pojedeme do Karibiku na výletní loď, protože jsem našel celkem výhodnou nabídku. Ze západu tedy nebude nic. Pořád se měnily plány jako východní pobřeží či západní a co vlastně... Nakonec jsem našel velmi solidní letenky na poslední chvíli, takže jsem se nebál je zabookovat a věc se má tak, že touhle dobou máme už pronajaté auto, v noci jedeme do Washingtonu a v osm ráno odlítáme do Los Angeles. Ano!
Zašel jsem si tedy do oceánu, který je teď fakt dost divoký a jednu dobu jsem měl fakt už celkem strach, protože jak mě smetla vlna o dost větší než já... nemluvě o síle, zalila mě a několikrát protočila, takže jsem nevěděl, jestli jsem hlavou dolů nebo nahoru a pod vodou jsem byl solidně dlouho. Na dno jsem nedosáhl - tolik vody přibylo, ale nakonec jsem přeci jen vyplaval. Toto se stalo pak ještě asi jednou. Taky jsem se díval, jak daleko mě to odneslo. Celkem zábava no.
Za nějakou dobu se půjdu balit a pak už se jen naladit na Los Angeles, Grand Canyon, Death Valley, Las Vegas, San Francisco, San Diego a možná i Tijuanu a následně znova východ, protože letím zpět do Washingtonu a do ČR z JFK letiště v New Yorku.
Nechť volno a cestování začne a můžeme jít novým zážitkům vstříc...
2024 ©