Kašlu na souhrn, něco málo o hurikánu a vůbec...

Inu, přátelé, Irenka je svině...

Na popud některých z Vás jsem se rozhodl přeci jen nakonec napsat něco málo o hurikánu a evakuaci. Jak jste si už možná všimli, moje zápisky jsou stále řidší a řidší. Dokonce jsem si pohrával s myšlenkou, že už nebudu psát nic moc vůbec. Podle mě je to způsobeno tím, že takové věci jako hraní amerického fotbalu na pláži, grilování a popíjení na terásce, atd. jsou tu na takovém denním pořádku, že mi skoro ani nestojí za to, dělit se o ně a psát kvůli nim další článek. Jednoduše je tady toho hodně co zažít a já si to opravdu užívám :)

Co se týče však hurikánu týče, pokusím se to nějak věrohodně zachytit. Vše to začalo asi před týdnem, kdy mi maďarky, s trochou histerického výrazu v tváři, sdělily, že se na nás blíží hurikán. Bez jakéhokoliv várování. Jen tak. Připadalo mi to jak ve filmu, kdy z ničeho nic někdo zařve "všichni tady zahynééém", nicméně jsem se musel trochu smát. Někteří lidi opravdu po tomto začli panikařit, ale já se snažil zjistit co se to vlastně děje a o čem to sakra mluví nebo se aspoň snaží mluvit.

Začal jsem tedy ve svém volnu trochu více hledat, cože se to na nás řítí a zjistil, že nějaký ten hurikánek je na Bermudách (ironie, že pár dní zpět jsem plánoval cestu právě tam). Pomyslil jsem si, že se nám to beztak vyhne a ani to tady nedojde. Takové věci se tu dějí asi téměř každý rok. Každopádně jsme měli ještě pár dní čas a tak jsem si s tím nedělal hlavu. Evidentně to tak asi bral i zaměstnavatel, protože jsem dále pracoval jakoby se nic nedělo. Zatímco některé spolubydlící už měly nezdravý výraz (vlastně i barvu) tváře a strachovaly se o své tuny šactva, které tady lacně zakoupily v předcházejících (tý)dnech...

Dny tedy plynuly a hurikán se blížil. Vypadalo to opravdu stále hůře a hůře a i já jsem už začal pochybovat o hladkém průběhu. Musím zpětně říct, že nelituju evakuace, ale přesto by mi ani moc nevadilo, kdybych v OC stejně zůstal. Nakonec... jak jsem čekal, nic by se nestalo. Přišel bych asi jen o prímovní snídaně a večeře v hotelu. O tom ale až dále.

Ráno už se jezdilo do práce stále hůře. Opravdu dost silný protivítr argumentoval nepříjemně proti mým stehnům a neměl moc slitování. Ale nějak jsem opět ty cesty zvládnul. Ani nevím, zda to už mělo něco s hurikánem, pojmenovaným Irene, společného, ale poslední dny byly opravdu větrné. Až jednoho z těchto dnů přišlo varování o evakuaci. Zejména výměnných zahraničních studentů, mezi které patřím samozřejmě i já. Zase jsem se nenechal ničím strhnout a prostě čekal. Mezitím jsem si totiž rozečetl moc zajímavou knihu "Survival under the rising sun: World war II in the Dutch East Indies", takže jsem se od ní nechtěl odtrhávat ani za cenu hurikánu. Až pak přišlo oficiální nařízení, že ve dvě hodiny máme zavřít, vše sklidit a kdesi cosi... Jak jsem čekal, šel jsem pomáhat i na ostatní bazény, takže jsem skončil později. Následující den jsme byli evakuování. Tedy měli být. Vše bylo nakonec jinak.

Již se bavíme o čtvrtku a evakuace nastala již večer téhož dne. Takže jakmile jsem dorazil na kole na ubytování, sbalil si věci, zabezpečil je proti vodě, našel vyvýšené místo a svou krosnu usadil do bezpečného místa. Aspoň dle mě bylo. A taky, že jo. Spíše jsem měl strach, že to nevydrží náš starý barák. Vydržel (jaký zázrak :D). S sebou si vzal do batohu to nejdůležitější (pivko, zubní kartářek, spodní prádlo,...) a na osmou hodinu jsme s ostatními vyrazili na místo, kde byl sraz. Odtud jsme byli přepraveni do Salisbury.

Už cesta byla zajímavá, jelikož byla bouřka a stěrače neměly jednu chvíli vůbec šanci brát vodu z předního skla. Takže jsme tak jen víceméně hádali, jestli jsme ještě na vozovce a doufali, že ano. V tu chvíli jsem byl moc rád, že mám to pivko. Kdybych ještě kouřil, padlo by pěkných pár cigaret. Ale co je důležité je fakt, že jsme dojeli v pořádku. Ubytovali se na hotelu a čekali na příchod hurikánu. Všichni byli evakuování do Baltimoru a dál. My pouze 25 mil od Ocean City. Takže když všichni odjížděli, my tam přijeli. Důležité bylo, že jsme dále od oceánu. Vítr nevítr...

Udělali jsme ještě večer prohlídku po okolí, zašli na večeři a byla celkem sranda. Potkal jsem nové lidi, takže bylo i fajn. Na pokoj jsem se dostal asi ve dvě ráno a už se ani nic moc nedělo. Druhý den jsem šel ještě rychle vložit šek do bankomatu, vybral nějaké peníze a rychle si udělal zásoby piv. Poprvé v životě jsem viděl prodávat piva i v Food Lionu. Holt jiná "county". 12 Yuenglingů za 8 a půl dolaru - tomu říkám příznivá cena. Koupil jsem si jich hned 18. Na hotelu byly snídaně typu vem si co tu je a kolik toho chceš, takže jsem se najedl přímo královsky. Konečně jsem měl vafle s javorovým sirupem. Dál se nedalo dělat nic moc než pozorovat kanál s počasím a čekat. Nehodlal jsem se s tím smířit, takže jsme vymýšleli různé hry, u kterých se pilo a vůbec jsme se snažili nějak zabavit. Celkem to šlo. Do toho jsem furt četl tu samou knihu jako na bazéně. Její obsah jsem si šetřil, ikdyž by se to dalo přečíst téměř jedním dechem.

Za okny už se dalo pozorovat nějaké běsnění, ale stále to nejhorší mělo teprve přijít. Podle televize v sobotu kolem večera. Byli jsme přímo v epicentru. Neměl jsem ani tak moc obavy o nás, spíše jsem přemýšlel, jak to bude vypadat v OC a zda naše chajda přečká nejhorší noc. Co Vám mám povídat... silný déšt, ještě silnější vítr. Smichejte to, představte si to a je to ono. Do toho se v okolí začlo tvořit asi 11 tornád. Byly však poměrně slabší. Měli jsme asi štěstí, ale nezdálo se mi to zase tak hrozné. Osobně jsem měl asi horší představy, takže realita mi přišla celkem mírná. No a pak stačilo si na to zvyknout a za pár hodin bylo vyhráno. V OC to prý zase taková sranda nebyla, ale i tady se to jeví, že k ničemu tragickému nedošlo.

Dnes jsem se setkal s člověkem, který to tady celé zažil a navzdory policie o sobě nedal vědět a zůstal. Asi to nebyla žádná sláva, protože říkal, že se ožral jak dobytek. I to je řešení, ikdyž jej moc nedoporučuju. K dnešnímu dni, pokud se nemýlím, by měl být stav obětí na životech minimálně 10 lidí. To už o něčem svědčí. Jak ale říkám, u nás se mi to tak hrozné nezdálo. Strávil jsem tedy pěkné (ne počasím) tři dny v hotelu. S ostatními lidmi, lifeguardy, jsme měli volno v stejný den a tak jsme se mohli zabavit společně a celkem si to užít.

Po návratu jsem šel okamžitě omrknout oceán a bylo to takové celé jiné. Nejenže oceán je stále dost divoký (byl i před evakuací a tak mi nedalo do něj nevlézt) a bylo do něj zakázáno chodit (ano, i teď jsem si zaplaval), ale trpěl nedostatkem lidí (asi právě proto, že byl divoký a nepřístupný) a kolem jezdila stále patrola. Vše bylo vyklizeno a písek byl všude srovnaný. To vše podemlela voda. Předtím tam byly solidní duny.

Bylo to celkem zvláštní se takhle vracet. Připadalo mi to, jakobych tady něco nechal a teď to nenašel. Jakobych tady nebyl déle než jen pár dní. O mnoho déle. Jako, kdyby to bylo stejné, ale přesto jiné. Jako nový začátek. Každopádně nová zkušenost. Hádám, že čtenář, který si vynutil tento článek je asi poměrně zklamán jeho obsahem. Možná spíše čekal popis lidí prodících se s jejich dítky v náručí divokou vodou po prsa, v které plavou stromy. Ale nic takového tady nenašel a ani nenalezne. Omlouvám se, ale jsou věci a tváře hurikánu, o kterých tady nechci psát. A vždy budu raději o hurikánu vyprávět jako o zajímavé zkušenosti, kterou jsem si však užil, a nehodlám do toho tahat i věci, které nebyly tak příjemné. Ikdyž k hurikánu patří a ať už na mne působily jakkoli. Myslím, že jedinná důležitá věc je, říct si optimisticky s oddechem "paráda, je to za námi".

A své rodině, přátelům, kamarádům, známým i neznámým, kteří snad o mně měli strach chci vyřídit, že mě mrzí, že si dělali obavy. Že byly vlastně zbytečné, a že jsem v pořádku a tímto všechny takové zdravím...