Odjezd, cesta a přílet…

Plán byl následující – autem z Orlové do Bohumína, z Bohumína vlakem do Prahy, z hlavního nádraží autobusem na I.P. Pavlova, z nějak pak přestup na jiným autobus, který jede na Ruzyň, z Ruzyně letadlem do Varšavy, kde následoval přestup na další letadlo, které už letělo do Newarku. Na území USA už bylo několik variant, ale vybral jsem cestu z New Yorku do Ocean City, MD prostřednictvím Greyhound (něco jako u nás Student Agency a jejich Žlutý express či jak tomu je…).

Už cesta vlakem byla poměrně vtipná. Nejdřív se mi špatně odjíždělo, jelikož se mamka nějak hecla (s touto variantou jsem vůbec nepočítal, když zbytek rodiny to asi očekával) a jela na nádraží se mnou (přidala se i sestra, otec řídil), což by nebylo tak hrozné, ale bylo evidentní, že by mě nejradši zavřela někde do sklepa. Řekl bych, že z celé rodiny můj odjezd a delší pobyt za „velkou louží“ nesla nejhůře. Když jsem to viděl, mé nadšení z cesty celkem opadlo a i proto, když se vlak rozjížděl, nic jsem nenatahoval, rychle zamával na peron, rychle prohodil, že je mám moc rád a hned zavřel okno a sedl si. Tak nějak jsem si myslel, že to asi bude lepší než srdceryvné loučení. Musím však přiznat, že vidina jak z filmu, kdy mamka běží podél vlaku na peronu, mě celkem pobavila :D

Vtipné na tom vlaku bylo však to, že samozřejmě milé České dráhy nemají normální spoje po půlnoci a tak místo ve tři ráno jsem musel ject o den dříve ještě před půlnocí. Cestu zpříjemnila slovenka Claudia, která jela do Olomouce. Poté co vystoupila se už příliš mnoho nestalo.

Na Ruzyni přišlo nečekaně očekávané čekání a i tato malá epocha je celkem nudná, proto mi přijde zbytečné ji tu rádoby zajímavě rozepisovat. Za zmínku snad stojí jen zjištění, kolik lidí se tam našlo, kteří letěli do USA také plavčíkovat (některé jsem znal z kurzů více, některé méně). Byl jsem natěšený na let a zvědavý, co dobrého v letadle dostanu a jak asi vypadají letušky.

Po odbavení následoval jeden kratší let Praha – Varšava. Ve Varšavě jsme čekali dlouhou frontu na nějakou bezpečnostní kontrolu, kde jsem se musel dokonce i zout. Naštěstí nechtěli prohmatávat tělesné dutiny. Díky tomuto alotriu jsme málem nestihli navazující let, ale nakonec se to nějak pořešilo a vše se stihlo a mohl jsem si tak vychutnat 10 hodin letu. Let neměl trvat celých deset hodin, ale v USA neměli volné „parkování“ pro naše letadlo, tak jsme létali nad NY furt dokola jak zmatená včelka Mája.

Během letu jsem si celkem našel zálibu v hustém rajčatovém džusu, asi dvacetkrát usnul krátkými mikrospánky a vyplnil imigrační lejstra. Taky jsem si nezapomněl ukrást modrou přikrývku, která byla k dispozici cestujícím. Vzal bych si i polštář, ale jednak byl malý a jednak si vezu jeden s sebou. Jídlo se celkem dalo… abych tomu neukřivdil, tak mi dost chutnalo, ale na druhou stranu sežeru kde co, takže nechám hodnocení hodnocením. Hlavně, že nebyl moc hlad.

Po příletu náš čekala ještě delší fronta a kontrola než v Praze a Varšavě (fakt nechápu, jestli si mysleli, že jsem snad během letu někde sebral drogy nebo zbraně, když jsem je neměl nikde předtím). Upřímně jsem se bál tří věcí. Ta první byla, že mě nepustí legálně na území USA. Druhá byla, že nenajdu svůj kufr, když už mě vpustí. A ta třetí, že když vše půjde hladce, zabaví mi svou domácí šlivku, kterou mi daroval tatínek (ta se ještě bude hodit!).

Naštěstí pro mě, když po dlouhém čekání, tak imigrační jsem prošel v pohodě (i jsem si pokecal), svou krosnu jsem našel v původním stavu (jeden Slovák měl svůj kufr dost nadranc a jeden Ukrajinec, který s námi letěl, nenašel svoje zavazadlo vůbec) a na slivovici mi nepřišli, ani se na ni neptali, takže jsem gentlemansky zatajil, že ji vezu. Po imigračním si některé lidi vzali bokem a dali jim doklady až po nějaké době, ale to se mě netýkalo. Prý to bylo nějaké opatření proti zneužívání v tom smyslu, že tam byly holky z Moldávie a podobně, které se stávají pak obětí pornografie či co. Vzali tam i všechny moje spolucestující, s kterými jsem se během letu bavil. Jelikož mě to minulo, tak asi nejsem dost sexy do pornografie nebo to byl jen kec :D

Poslední kontrola byla zavazadlová, kde některé lidi opravdu donutili vyndat ze svých zavazadel kompletně celý obsah. Snažil jsem se nahodit neutrální výraz v tváři, aby mě to minulo, ale doopravdy si myslím, že mě zachránilo to, že jsem řekl, že jedu pracovat jako lifeguard. Moje krosna neprošla žádnou „vyprázdňovací“ kontrolou a dokonce ani takovým tím jejich rentgenem! Popravdě mě měli za frajera, protože umím plavat. Později jsem zjistil, proč je to tady taková rarita (opravdu tu moc lidi neumí plavat a když jo, tak plavou většinou stylem čubička). Berou tady proto plavčíky záchranáře jako poloviční doktory a jde cítit respekt, protože ví, že právě tito lidé jim mohou zachránit dítě nebo i vlastní život. Celkem mi to někdy usnadňuje život a i kvůli tomu jezdím do práce a z práce rovnou v pracovním oblečení, které na všechny řve, čím se zrovna živím :D