Z New Yorku přes Baltimore do Ocean City…

Napsal Vít (») 11. 6. 2011 v kategorii USA 2011, přečteno: 1387×
ocean-city-maryland-oc1-llarge.jpg

Ráno, po vzbuzení v hotelu přišlo na řadu placení a cesta na Port Authority. Ze zvyku jsem se raději zeptal na cestu policistky, která sloužila na přechodu (asi je to v takovém hustém provozu nutné) a ta mi ochotně pomohla (opravdu jsem se zatím setkal s lidmi, kteří byli strašně milí a ochotní… více než jsem čekal). Nebylo to nijak zvlášť daleko, ale zavazadla o sobě celkem dávala vědět. Jsem zvyklý nosit 30ti kilovou krosnu po horách, ale po městě mě to trošku udolávalo. Nějak jsem obětoval pár dolarů a v McDonaldovi jsem si koupil opravdu čerstvý a vychlazený pomerančový džus. Jidlo jsem si ani nedával, měl jsem stále zásoby z domu. Řízek je řízek, což?

Lístek byl koupen a k nemilému zjištění jsem se dozvěděl, že to jede až za tři hodiny a cesta busem bude se zastávkou v Baltimore (tenkrát jsem si myslel, že jde o hlavní město Marylandu, dále jen MD) trvat celkově něco přes deset hodin (za takovou dobu jsem byl letadlem schopný překonat oceán a z Evropy se ocitnout v Americe). No co už…

V autobuse jsem se seznámil s Lizbeth, což je jakási ruská holčina. Byla k mému údivu ukecanější víc než já, takže jsem po několika hodinách dělal, že spím, abych si užil aspoň půl hodinu ticha!
Na cestě byla nejlepší cesta samotná. Během ní samotné jsem projel třemi státy, celkově jsem byl tedy již ve čtyřech (NJ, NY, Delaware a MD). Do Ocean City (dále OC) jsem dorazil už za tmy a nevěděl pořádně kam jít. Další hotel se mi platit nechtělo. Měl jsem lísteček s nějakou pofiderní adresou (nějakou dobu trvá, než si zvyknete na rozdíl od české), kde by mě snad mohli nechat zdarma jeden den přes noc. Aby vtipných chvil nebylo málo, tak navíc adresa neexistovala (jak jinak, že...). Ptal jsem se starších, ptal jsem se všech, ale každý na mě hleděl jako na pytel blech (díky Jarku za pomocná a výstižná slova). Lidi si mě přehazovali jako horký brambor a posílali mě tam a zpátky. Nakonec jsem byl teda nasměrován z 3rd st. na Somerset st. V hledání jsem se střídal s Lukášem. Pokud jsem se nikdy předtím nezmínil, sem tam se mi občas (a celkem často) stávají opravdu divné věci a haluze. Nebylo tomu jinak ani nyní.

Následující odstavec by mohl nést vlastní název podkapitoly, a sice „bydlíme“. Nutno zmínit, že kromě lístku se špatnou adresou a nějakým slabším povědomím, že mám hledat nějakou Slovenku Moniku a jejího šéfa Tonyho, jsem neměl prakticky nic. Jak byl Lukáš pryč, trošku unaven jsem si sedl na chodník a kolem sebe měl krosny a batohy a po nějaké době přijelo obrovské (osobní) auto. Na to už jsem si zvykl, opravdu tu mají o mnoho jiná auta než u nás. Vystoupil z něj příjemný chlápek (objemnější, ale opravdu další z těch lidí, kteří na mne působí velice kladně) a zeptal se klasicky jak se mám a nějak jsem si zkrátil čekání tím, že jsem se s ním hodil do řeči víc a víc. Na to se mě zeptal, jestli mám kde spát, že mi zdarma zajistí ubytování na dnešní noc a pokud chci, klidně i na další za menší cenu. Načež se mě rychle zeptal, odkud jsem (asi by to nějakému rusákovi nenabídl), což mě trochu pobavilo a sdělil jsem mu, že z ČR. Trošku jsem čekal údiv nad tím, co to je za nový stát, ale chlapík se chytl nečekaně dobře a řekl mi, že ví, že tu je s ním jedna Slovenka. Ani nevím proč, ale řekl jsem mu, že je zábavné, že já takovou nějakou Slovenku hledám, že tuším, že se jmenuje Monika a jediné co vím je to, že její šéf je Tony. Na to chlap nečekaně energicky začal svým přitloustlým (ale sympatickým) ukazováčkem bušit do své hrudi a nadšeně křičel ve volném překladu něco jako „Hej, to já… já jsem Tony a zaměstnávám Moniku. Já jsem Tony!“ a oba jsme se začali smát.

Ještě více jsem se tedy představil, vysvětlil situaci a ukázal lísteček s adresou. Od té doby vím, že byla pěkně na nic a nedalo se to podle ni najít. Jednak tam chyběla ulice a jedna Č.P. bylo úplně jiné. Pak to hledejte. Takže takhle jsem přišel k (dočasnému) ubytování. Tony mi řekl, ať jdu za ním, ale to jsem nemohl, protože Lukáš se ještě nevrátil. Takže můj tehdejší nejlepší kamarád z USA mi šel otevřít, rozsvítit a připravit apartmán. Bylo to opravdu velké, tak pro 12 lidí. Jakmile se Lukáš vrátil, ani jsem nevěděl, jak mu to mám říct, ale asi by to stejně moc nepobral, tak jsem to zkrátil a řekl, že bydlíme. Nevěděl jsem, jak Tonymu poděkovat. Ještě chvilku jsem ponocoval a pak usnul. Prakticky hned. A od té doby to tady tak mám pořád. Lehnu a dokážu být během chvilky usnutý.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel osm a deset